Dřív s mladých tužeb poplašeným ořem
jsem v mračnech těkal, brodíval se mořem
a řeky přeskakoval ručím letem,
já nedbal hor, mě nelekaly srázy,
svět neměl pro mne mezí, nebe hrází –
teď je mi prostá síňka celým světem.
Jak rudý blesk, když ňadra mrakův trhá
a hadem střemhlav do proudu se vrhá,
by vlny zpeřil hněvu žhavým střetem,
tak přání moje bez lodi a vesla
tou spoustou světův nebeských se nesla –
teď je mi prostá síňka celým světem.
Kol srdce tajná utkala mi pouta
kdys něžnou péčí vypěstěná routa:
má žena jest, má dcerka s rudým retem,
ty k srdci přivíjím-li děti rusé,
jest moře kapkou jen a nebe kusé,
a moje prostá síňka celým světem.
Jen dříve nežli uzřím smrti vílu,
přál zdobenu bych viděti svou Lilu
cit pylem něhy, srdce písně květem,
pak šťastně ulehnul bych do barvínku
a ještě v hrobě žehnal prostou síňku,
tu poustevnu, jež chrámkem mým i světem.