Ať jak chci vzpírám se a zdráhám
a naschvál ustavičně váhám,
přec nemohu svých nechat dud;
když den se kloní ku večeru,
vždy bezvolně je k srdci beru,
bych zahnal duše stesk a trud.
A kdybyste mi říše dali
a císařem mě udělali
a přioděli v zlatohlav,
nic za milou bych nevzal chvíli,
v níž těšit mohu ty, kdo kvílí,
a plašit jejich stesků dav.
A kdybyste mi dudy vzali
a ruce na zad uvázali,
já roztrhl bych každý svaz;
měch vyplatil bych třeba hlavou,
jen kdybych chvilku před popravou
směl vroucně zadudat si zas!
A kdybych, přečkav všecka muka,
byl svatým jak Jan z Nepomuka
dle vážných papežových slov,
ni za to věru, zpěvák chudý,
své duše nezapřu, a dudy,
ty vezmu s sebou v klidný rov.
Ať zrobíte jej v šírém poli,
ať blíž těch chrámků po okolí,
ať v horském lese pod stromem,
vždy klidně budu spáti všude,
jen dáte-li, co ze mne zbude,
v tu milou, svatou rodnou zem!
Snad na hrob nezdobný a nízký
lid blízké usedne si vísky
neb za večera zpěvný pták;
a chcete-li mně nápis dáti,
než jiný dudák se vám vrátí,
pak napište tam asi tak:
„Zde leží dudák z Pošumaví,
vlast nechtěla mu nijak z hlavy
a s ženou dětí v ráji dvé;
to bylo vrchem jeho štěstí,
je v duši měl, zbraň otců v pěsti
a na srdci ty dudy své!“