Hrst květů, jež mi v duši voní,
když radost líbá ji, tře žal,
než den můj za obzor se skloní,
z niv života jsem natrhal,
bych skrovným darem Vám je dal.
Jas soucitu ty květy pěstil
a poesie božský dech,
když vánkem jemně zašelestil
ve snících v srdci poupatech;
má krev je rosou květů těch.
A zvadnou-li ty ňader zdoby,
jimž mračný čas tak málo přál,
pak ať jsou svědky zašlé doby,
kdy v snivé duše prchal v dál
cit mimo slovný bakchanal
a srdce konejšil a hřál.