DOSLOV.

Kdys jako poutník z volné chvíle těže na slávy mohylu jsem pozavítal, a s vesnického kostelíčka věže zrak ptákem po Moravských nivách lítal,

tu těžký smutek v mroucím srdci buše, jal náhle žhavým loktem srdce moje a snášel bitvy křek a úpol boje, jak píseň v kalich rozželené duše.

V ráz dávných časů rouška neprohledná před okem mým vždy průsvitněj’ se chvěla a za ní spatřil jsem, jak chvíle bědná v klín vlasti cizotu nám přinášela,

by všechen národ staletí byl běden zlou proradou, jíž pýchy rab byl veden, jenž myslí vzkříšen – druhým Ahasverem jak temná pověst dějin bloudí šerem.

Jím slávské říše jádro v bujném kynu je zničeno a carstvo vzešlo jiné, v němž mráz a chlad a v jehož věčném stínu říš mrzce zaprodaná lká a hyne

a darmo ducha ostří, sílu tuží; dřív královnou, šla k služce do podruží. – Než bohudíky za mrákotné rány, jež mrtvé loutky v živé obry kovou,

my na otecké, odcizené lány v boj nový přinesli jsme duši novou; my lidu svému s rukou uhnětenou svá prsa postavíme mocnou stěnou,

a nebude v nás zrádce ani skety. Kéž v plody dozrajou snů pestré květy! V tom boji myšlenek a duchů klání říš bratrů zbudujem' si pevným šikem,

jen svaté právo bude naší zbraní a láska vojvodou i bojovníkem. – Však nechcem' vzkřísit čas, jenž zhynul v dáli, a nechcem' znova pyšniti se králi;

jeť každá doba králů dobou běd – v jich vozu nechcem' být ni zlatou líšní – jeť dobře sic, když vnuk se dědem pyšní, však líp, když vnukem pyšen bude děd! –