Žeň toulek mých; květ pestrý slunných chvil! –
Zas vracím se, kam píseň má se stulí?
hle,veselí i žal jsem v kytku svil,
ó kéž byste ji k srdci přivinuli!
vždyť má i zkvetlý šípek vonný dech,
proč duše stesk by neměl písně míti?
jsouť jásot, smích i výkřik, pláč i vzdech,
jen časné květy prchavého žití.
Kdo v životě jich více natrhal,
víc s jinými též sdíleti jich může,
já po cestách, co zkvetlo, darem dal,
kdo šťastnější, ať stolisté dá růže;
ať snese květné divy z končin všech,
já blažen umru, mír a radost v tváři,
nechť květ můj zvadne vlasti na stupnech,
až druh ji slávou ověnčí a září.