Ach, máti, matičko, domovino rodná, jak jsi byla dobrá, jak jsi byla hodná!
Snášela’s mi kvítí, za jižního vánku a za noci hvězdy do klidného spánku;
spěchám k tobě v snění, za zimy i léta, i kdybysi byla třeba konec světa;
vráskovitou rukou na prsa tě vinu a svou hlavu těžkou ukrývám ti v klínu.
Ach, táto, tatíčku, zadumaný lese, na tebe-li myslím, srdce mi se třese,
mocí v žebra tluče, touží vylítnouti do hebkého mechu, do bujného proutí;
bájí na tisíce z jara jsi mi zpíval, zelenou svou hlavou v ústrety mi kýval,
ba i při jeseni, když jsme byli spolu, zlaté k hraní lístky házel jsi mi dolů.
Ach, sestro, sestřičko, studánko vždy čistá, k tobě ustavičně myšlení se chystá;
bílá křídla čechrá, na polet se dává, pod rozkvetlým keřem blíž ti zasedává;
čilost s veselostí nabírá si v dlaně, aby ovlažilo zvadlé rty i skráně,
a barvami duhy, co v tvém zdroji leží, k zpátečnímu letu ručí peruť svěží.
Ach, bratře, bratříčku, skalní proude malý, jak se k tobě často nohy cestou daly,
po kamení vlhkém nahoru i dolů v jásotu a zpěvu spěchali jsme spolu;
bránils-li mi v chůzi, bránil já ti v toku, bys mi rybky nosil pod mlýn na zátoku,
nohou jsem tě stavil, a ty jsi se zlobil – ach, jak rád bych s tebou, bratře můj, zas pobyl.
A vy, zvony zlaté, kam jste zvučnost daly? společně jsme ondy písně zpívávaly;
vaše melodie lítly za mnou v hory, kde jsem skryt slýchával drozdů rozhovory;
mlčíte? ó zvony, kde že srdce máte? kdy pak mne zas jednou domů zavoláte?
Teskno bez vás, smutno, rád bych prosnil chvíli, v drahém rodném kraji u vás, moji milí!
Cookies on Poetry Cove