Zoufalce kde hrobník klade,
bloudí z rána děvče mladé,
a kde plotu zeď se zvedá,
nezdobený růvek hledá.
Našla ho a na drn klekla,
v bledé líce slza tekla,
a ret siný vzdechl sobě:
„Ach, jak ráda šla bych k tobě!“
Z hrobu šeptal milý milé:
„Nech té touhy, nech té píle,
u mne, drahá, slunka není,
jiné hledej potěšení;
moje síňka tak je těsna,
s paprskem že skrovným Vesna,
jež, co kolem, všecko zlatí,
nemůž' v ní se ukázati.
Tma a chlad mě tady váže;
ach, jak rád bych zvedl paže
a v té svojí smutné muce
k prosbě spjal své zvadlé ruce,
bys při zpěvu lesních ptáků
dala mi sem kytku máku,
a než zima hrob můj zkosí,
trávě na něm krůpěj rosy!“