Na moři klidno! V před i v zad,
volnost v hruď vane odevšad,
obuv tam prosta je prachu;
na moře!... Racek kolem lít’,
volaje, sotva že mne shlíd’:
„Kam pak zas, dumavý brachu?“
V jiné chci kraje, v jiný vzduch,
zkonejšit hlučný ňader ruch,
doma mě všecko tísní,
přeběda, smutno! Tamo, věz,
rozsápal smrti dravý běs
hnízdo mých dětí i písní!
Pospíchám v dálku, dychtiv již,
leč jakás divná ňader tíž
k domovu nazpět mne láká.
Kam se mám dáti, kam, ó kam?
Na nohou tajná pouta mám,
na srdci perutě ptáka.
„Ubohý! věru zlý to spor;
jestliže srdcem tak jsi chor,
mdlým budeš tvorstva žákem;
buď zanech křídel lehký vzmach,
buď strhni pouta mocí v prach,
či chceš být rabem i ptákem?
Co vzala bouře, bouři nech,
okovů těžší mdlý je vzdech;
myslíš snad, ten že co změní?
Věčně se vlní času proud,
chce-li ho zvrátit chorý bloud,
v peřejném zahyne vření.“