Jih báchorkou se zjevil, pak mi zhas’
a šlehnul, vzňal se rudým ohněm zas –
ba vyšlehnul tak jako slunce ranní
a změnil v zpěv mé toužné vzpomínání –
Buď požehnán ten milý krásný jih! –
Zas po čas mne vítá drahá zem,
zas doma, doma, v drahé vlasti jsem;
zas háj i les mně tichým mírem šumí
a o čem snil jsem, milostně mně tlumí –
buď požehnán ten milý, krásný les!
Zde svrhlo srdce dumnou svoji tíž
a břečtánem v něm kypří radosť již,
a mysl znovu zrozená se vznáší
zas k nebesům a křídlem mraky plaší –
buď požehnán ten milý, krásný kraj! –
Zde zas má vlasť, ten krásný světa díl,
perla, jež v Europu bůh zasadil
a krásu sypala v ni jeho dlaň;
o bože věčný, chraň ji, chraň ji, chraň;
buď požehnána drahá moje vlasť!