Dokvetaly, odkvetaly
květy jara;
přes hor srázy přišly mrazy,
zajíněno všecko, sad i mlází –
Snové drazí,
proč jste skráním nevěrni se staly,
proč ty snům, má hlavo stará?
Odletělo, zaletělo
štěstí všaké;
s ním kraj světa písní četa,
všecko prchlo, po všem veta,
smutná léta
bude srdce žít’, jež jásat’ chtělo –
srdce?! Mám-liž ještě jaké?
Nestrh jsem je, nevrh jsem je
v hrůbek tmavý,
v nějž Tě dali, zakopali...
ach, mé čelo stydne, zrak se kalí. –
Anděle můj malý,
bez Tebe mi pusta země
a můj vzdech se v slzy taví.