Dojemné májové doby,
dojemné červánků chvíle,
když přes les – brázdy i hroby –
večer jde perutě chýle.
Šero se rozbíhá všade,
křepelky tesklivě tlukou,
den hlavu umdlenou klade
do černých od práce rukou.
Z dalekých končin to zvoní,
hlasněji buší to v hrudi,
myšlenky hlavou se honí,
pohádky duše se budí.
Srdce jak hedvábnou přízi
zvolna je svíjí a snová,
kéž dřív, než zteří a zmizí,
věčnost je skryje a schová. –