Vítán buď a zdráv, kdo na své pouti
k těm zavítáš čarným končinám,
bolestem kdo touže uniknouti
ve Šumavin vkročíš velechrám,
kde zněl ondy předků chorál svatý,
nesoucí se dálných po chlumech,
kdy říš Ottů chrlila své katy
v povltavské nivy krásných Čech,
kdy lid český, tábor lvův a lvic,
na výšinách kolem Domažlic
mečem práv svých Pýše hlavu srub‘,
až jak divě zmetešená řeka,
která rozlíceně krajem těká,
utěsnána zrudla u Všerub.
Vítán buď a zdráv! Zde sil svou duši;
není těžkých útrap posud dosť,
za soutěskou – slyšíš, jak to buší? –
meče kuje dravčí hotovosť;
chystáť zradu... Tuž se, česká paži,
nežli s horských přivalí se cest,
nedej zhubit ráje zlobou vraží,
chraň těch krajů každou ratolesť,
a – nechť kmet jsi, muž neb jonák mladý,
nechať útlá žena – v práva šiku
s duší vřelou vpiš se s námi tady
v nové řady božích bojovníků!
Vítán buď, zdráv z nadšení pij vína,
křídly ducha udus rodný svár,
nežli supi od Sprévy a Rýna
v srdce vlasti vetnou ostrý spár;
na pomoc než lačné vezmou vrány,
krev by střebaly jí z ňader rány,
a Čech strádal, vlastní rod svůj moře,
jako po nešťastné Bílé Hoře!
Neústupně jako horské valy
stůjme všickni, bratři, zas a zas,
krev, již za vlasť obětí jsme dali,
vzejde sluncem světu na úžas,
aby zlíbalo tu zemi krásnou;
nechať světa národové žasnou,
jak lid český vznáší ze propasti
svoji věčnosť láskou k svaté vlasti!