Kukavice v kraje volá
roztoužené kuku;
lidské srdce úzkostlivě
chví se při tom zvuku,
K svěžím zdrojům, v stinná loubí
stále mysl spěje,
až na květech citu náhle
perel déšť se stkvěje.
Jaký pohled čaruplný,
kam se oko nese,
všude se to roztouženě
leskne, kmitá, třese.
Kéž by slunko zlatou nožkou
v květech skočilo si,
staly by se diamanty
z ozářené rosy.