Jak divně srdci bývá,
když za jara pták zpívá
skryt na jabloni kdes;
když nebes týn se jasní
a vonné zvěsti básní
rozkvetlý přes noc bez.
Když z oulu touží včela
a drobná píseň z čela
a z ňader vroucí vzdech;
když sny a vzpomínání
zas rozkvétají v skráni
a rosou chví se mech.
Když skřivan k nebi stoupá
a vlaštovice koupá
hrot křídel zpružených;
když motýl kukli svléká,
a rolník teskliv čeká,
co vzejde z pluhu ryh.
Když opálené děti
z vrb ulamují sněti,
jež bují podél vod,
a na sad k otci pílí
a píšťalku v tu chvíli
chce každé o překot.
Když prosí ret i zraky:
„Mně, mně, tatínku, taky,“
a proutky týčí vstříc.
A ty zříš smutně stranou
a z očí slzy kanou,
že nikdo nechce nic.
Jak divně srdci bývá,
mníš, že se vůkol stmívá
a všecko halí mrak –
a když se jasní znova,
říc nemůžeš ni slova,
jen k zemi klopíš zrak.