Slyš, s pannou rozpráví, tvář jako planý mák,
jak matka někdy s ní, tak s loutkou svou se baví:
„Pst! Ať tě skonejším, ty malá, dadej! tak!“
A než ji klade spat, i podušku ji spraví.
„No, pěkně hajinkej a spinkej! Dobrou noc!“
A rovná peřinky a kutí po pokoji –
„Chci ještě něco šít, mám práce moc a moc
a nevím, co dřív vzít a kde mi hlava stojí.“
A rovná to a to a klade tam a sem,
hned jak by šila co, hned pannu zase líbá,
až sama líbána snů bílým andělem
skráň zlatem vroubenou níž na srdéčko shýbá.
Ó dítě předrahé, jak rád bych znal tu říš,
již v útlém nitru tvém Bůh jako slunce nítí,
za jediný ten sen, jejž o svých hračkách sníš,
své všecky písně dám a veškero své žití!