Na Bílé Hoře běsný hon; v Buquoje valonském pluku bojuje Descartes de Perron při polnic divokém zvuku!
Svedený Francouz filosof orly má v hlavě, v srdci kov – či pouze hlína je hnědá? – nemá-liž slávy ducha dost?
Proč že ji božských Uměn host v rubání nešťastných hledá? Francie velký slavný muž, zdaliž se mozek mu zhatil?
lancknechtů nabrousil si nůž, právo nám do hrobu klátil; jasně-li zářil jeho duch, u nás má přec jen černý dluh,
na soudu pravda když sedá; zjevilť se v Čechách jako kat, zločincům přišel pomáhat, v postrach nám tvář vzplála snědá!
Velký byl ducha jeho vzlet, srdce však nemělo citu, za málo zničila jej let lest úskočných Jezovitů,
v sektářství jejich rost’ v La Fléche. Co přines’ v život, byla lež, v pravdě s ním byla jen věda; však kdo jde s lotry k právu hluch?
nepřítel lidu, dobrodruh – bez lásky moudrost je šeda. Velký byl duch, leč srdcem tuh, orlem vzlét, ale jak vosa
s hejny šel jedovatých much, msty když nás sekala kosa; jaký as divný jal ho sen, když slyšel porubaných sten,
jenž ňadra svírá a zvedá? Z krve těch padlých volal Bůh: „Právo jde bít jen dobrodruh, u stolu vrahů jenž sedá.“
Divně se přišel ducha lev odsloužit s hejny mstných ptáků těm, kdo dřív cedili svou krev na planině u Kreščáku;
tam zbil mu škůdce český král, zde na nás Descartes s vrahy stál, zapomněl otce i děda; zapadla v krvi česká říš,
na srdce dán jí těžký kříž, pod křížem volnost spí, běda! Descarte, dávno splákl čas slzami krev Bílé Hory,
nepřátel zášť však zas a zas na vlast štve krkavčí sbory; množí se, rostou jako mrak, bráníš jim, ohněm plá tvůj zrak,
lítostí tvář chví se bledá, s naší tvé splývá krve ron; duch tvůj, Descarte de Perron, ztýraným zhynout snad nedá!
Cookies on Poetry Cove