Den ze dne chodím k Tvému loži
a stále ukláním se níž
a stále žal a stesk se množí
a vždy mním, že se probudíš
a vždy Tě líbám v ústka milá
a vždy Ti hladím zlatý vlas,
a šeptám Ti: „Což moje Lila
k svým hračkám nevrátí se zas?“
Tvé skříně náčiní a panny
vše srovnáno je, o jen spěš,
a postýlky jsou bíle stlány,
a čistá díž a válek též;
a na stolku se všecko svítí,
o pojď a vztáhni ručku již,
o vstaň, o vstaň mi z toho kvítí,
kam lehla jsi, proč neslyšíš?
Tak dlouho spíš, snad nevíš ani,
že sestárnul jsem o sto let,
že prchnul spánek sivých skrání,
že svad a sesinal můj ret;
že v chůzi chvějou se mi nohy,
že k zemi schýlila se plec,
že duch můj tak je přeubohý
jak pták, jejž těsná svírá klec.
O pojď, o pojď a dej mně ruku
a veď mne, jako já Tě ved;
pro stálý stesk a stálou muku
juž k zemi klesám, slábne hled;
o pojď, já nemám více síly
žít’ bez Tebe, jsem sláb a chor,
o smiluj se a vrať se chvíli!
přijď aspoň zatlačit můj zor!