Den mladý z rudých mráčků vstal
a světu v oči pozíral;
pak na temena skály sed’
a červánkovou peruť zved’
a dal se v let.
I zasáh’ křídlem stromu skráň
a lahodně mu šeptal: „Vstaň!“
a v hnízdě ptákům pravil: „Dnes
z vás každý s popěvkem se vznes
výš do nebes!“
A do vsi spěchal pod javor
a děl: „Já přiletěl jsem z hor,
jdu v kvítí sypat zlatý pel
a z úlů rád bych vyvést chtěl
roj mladých včel!
Klas skryl jsem v stébla, zrna v klas
a v zrna hojné chleby zas;
a žnečkám chystám vínky z chrp
a žencům pozlatil jsem srp,
já nebyl skrb!
Já ponořil se v červánkách
a přines vzácný s sebou nach
a nachu toho skvostnou zář
dal růžím na hebký jsem šlář
a dívkám v tvář.
Já motýlu děl: „Z kukle spěj!“
a mandelince: „Už se skvěj!“
a vážce v síti: „Křídla ciď,
já vztyčil rákos s dobrou píď
a v něm si sliď!“ –
A letěl dál a zlatý žeh
jej všude provázel, kam vběh’;
i šuměl háj a voněl luh,
jen z města těžké práce ruch
mi padal v sluch. –