DĚDŮV ODKAZ (V.)

Vybledly hvězdy na nebi, jitro se zbělelo všudy, na cestu huslař dává se do světa; kudy však, kudy?

Jedno – ať skalnou trhlinou, nebo kde bolehlav kvete, jedno mu všecko, vzdychá jen: „Neste mne, oči, kam chcete!“

Všecko mu jedno napořád, smrt-li mu v ústrety kročí, nechať ho strhne v roklinu, má-li jen ženiny oči;

v myšlenkách na ni zapadá, srdce mu chorne a strádá, do zvuku huslí duši svou, touhy a žaly své skládá.

Ale smrt nejde – naděje dál zlatou nitku mu předla, za ruku žena ztracená zoufalce do světa vedla;

vše, co ho jindy těšilo, to ho teď svírá a mučí, bolesti, žaly, naděje dvojnásob z houslí mu zvučí.

Prorockým slovem dojemně zvěstují do světa krásu, v níž jenom duše blouznivá blaho má, nebe i spásu;

pohádky divné, ohnivé na strunách čarovně plály, až touhy v duši huslaře v plamenném žáru zas stály. –

Hraje své mládí v dědině, touhu svou, radosť i štěstí, až mu je osud nevlídný železnou rozerval pěstí;

jak prášek z květných kalíšků v širé se rozprchlo kraje... a slunná z dálky vzpomínka zase mu z podbrví taje.

Hraje a hraje – po strunách ptáčetem smyčec mu skáče, chvěje se strunka, směje se, naříká, vzdychá a pláče;

hraje své dětství daleké, chorovod na zkvetlé trati, pohádky staré babičky, líbání neznámé máti.

Dědovy drobné starosti, zádechy lipových květů, pohovor slunných paprsků v červánků růžovém vzletu;

chvění se perlí peřejných v náručí pobřežné řasy, úsměšek chrpy s koukolem, zlatem když zkypěly klasy.

Heboučké dítka hejčkání, červánek maličkých tváří, když oko matky blaženo slunéčkem lásky v ně září;

a zas ty slzy sirotka, v loži když opuštěn sedá a svoje žití ztracené v temnici života hledá.

Hraje zpěv vánků sosnami, povzdechy skaliny šedé, vřeténce šumné točení, když jeseň nitky své přede;

suslení listí pod kmenem, šumění v stromové kštíci, plamének z jara hořící na outlé sosnové svíci.

Kmit zlatých mušek za šera, polety vážek kol sítin, vzrůstání stínů bloudících, měsíc když plaší je z mýtin;

pískání srnců ukrytých v habří a hebounkém vřesu, víření, klektot, hvízdání za rána při ptačím plesu.

Dojemné krásy jezera, sílu, jíž skály se týčí, vichřice bouřné zálety, hrozbou když nad setím ryčí,

tajemné hromu mumrání, blesku v strach jízlicí zory, obrovské vichru vzpírání, když vrhá balvany s hory.

Požáru děsné chloptání, povaly dolů když hází, a zase cestu žebráka v sežloutlé podzimní mlází;

hebounké stíny večerní, světlušek hvězdnaté kmity, svit očí plných zázraků, sen v ňadru poupátek skrytý.

Hedvábných vlasů vlnění, růžných úst líbezná slova, malitkou ručku průsvitnou, vřesnou jež kytici chová;

snů drobných zlaté úsměvy na skráních žebráka spáče, krásu své ženky – nehraje – dohrál a pláče a pláče...

Rtů jeho chvění, očí blesk, vše přešlo do ňader stroje, vzdechy i blaha výskání, trápení, slasti i boje;

i mládí lidstva ztracené, onen ráj zaniklý na vždy, nesdílné lásky zoufání a lásky zklamané – vraždy.

Bloudil tak písní po horách, bloudil, to bůh ví, kde ještě, s housliček tony padaly, jak slzy jarního deště;

jak bujné květy jabloně, jak hvězdy v soumraku s nebe, povzdechem ton zněl každičký: „Hledám jen tebe, jen tebe.“ –

Hraje-li v prostřed dědiny, děti se v klubíčku točí, babičce samou radostí slzička vyhrkne z očí;

dědeček nohou dupne si, vesele do dlaně tleská: „Věru, ta naše Andulka dneska je dvakrát tak hezká!“ –

Před školu jestli zavítá, tak zpěvně od strun to šustí, že sivohlavý učitel kvítka svá z párníku pustí:

„Jděte, tam s duší přírody maličké dušičky slučte, z té boží knihy bez konce konečným pravdám se učte!“

Hraje-li v kapli, zdivením všecko hned v modlitbě stane, zlaceným křídlem lehounce buclatý andílek vane,

stařičký pater k misálu sivúčkou hlavěnku kloní, jako strom listí v jeseni slzy svých vzpomínek roní.

Hraje-li v městě lakomci, po prvním souzvuku houkne, po druhém z židle vyskočí, po třetím z okénce koukne,

kamenné srdce zachvěním v jemnou se citlivku mění, soustrasti půlnoc nevlídná v červánek lásky se dení.

Vidí se hoškem; matička hebounké hladí mu vlasy, hledí jí v oči – zapomněl měšce i skříně i kasy;

dech se mu tají, zarudlé oko se kalí – a srší, nač že as zpomněl? v klobouček huslaře zlato juž prší.

Přijde-li k hradům velmožů, všecko hned radostí plesá, kněžnička šťastna v náručí zdivené komorné klesá;

pán tiskne ruku sluhovi, hostí ho při vlastním stole, spřáhá své vrance, chudým by údělná zorali pole.

Přijde-li na hrad královský, celý dvůr leskne se ctností: král dává rádce uvěznit, ubohé vězení prostí,

purpurem zdobí žebráky, dává jim skvosty a stuhy, z hrotů svých stráží poroučí ruchadla kouti a pluhy.

Kde se jen staví, všecko jest do kola rozchvěto v duši, v plamének rudý napořád ztemnělé nitro se vzruší;

na hruď když vraha zaklepe písní, v ráz s ubledlým líčkem, lítosť mu srdce otvírá rezavým svědomí klíčkem.

Za prázdná ňadra rozkošník stydí se – samoten bloudí, z vyhaslých očí sobíka bystřinou soucit se proudí;

nevolník bílou perutí do nebes svobody plyne, a kdo chtěl zoufat, lipovou větev kol hlavy si vine.

Ba i těm sochám na sadě u prostřed růžových trsů proudí se oheň oživný v bělostném mramorném prsu,

slunečné písně housliček nítí je paprskem krásy, že slzy touhy křišťálem roní se z kamenné řasy.

Všecko naň volá: „Nespěchej, zůstaň, tys přines nám štěstí, souzvuk tvých čárných housliček chodníček v nebe nám klestí,

duše se stává andělem, bludy a hněvy své střásá, smrtelník v mracích života věčnosti hvězdou se jásá.“ –

Ale kdo ví, kdož uhodne, čím oko svítá mu z brví, co je v těch huslích složeno, co v jeho zhárané krvi;

kdo ví, co duše umdlená bludištěm zvuků těch honí, co jeho bolesť divoká purpurem v zpěvánky roní?

Žádný! leč dítě v odměnu dává mu hračky a kvítí, z pomněnky dívka věneček, a líčko cudně se nítí;

žena své kmenty hebounké, rolník své koně i pluhy, boháč své zlato ukryté, zeman své lány a luhy.

Kníže své hvozdy nezhledné, doubravy, zámky a sady, král svoje křeslo pobočné, skvosty své, hvězdy a řády;

s vrcholu slávy pozíral do světa huslař dřív chudý, všecko mu v ústret jásalo, všecko měl, všecko měl všudy.

V noci však okem zroseným pohlížel k dalnému nebi, děsně to v srdci bodalo, smutně to bušilo v lebí;

rozhled se v dobu ztracenou: k tobě chci, kudy, ach kudy, bez tebe v slávě, v bohatství žebrákem všudy jsem, všudy!

A zase slza pod brvou leskne se, třpytí a zmírá, na zlatá křídla souzvuků huslařské myšlénky sbírá,

housličky béře, oddýchá, snad že svou zkázku chce hráti: sleťte se, sleťte na struny, snové, vy motýlci zlatí.

„Vrať se mi, drahá duše má, ukrej se v ňader mých květě, vrať se mi, dřív než zahynu, bez tebe pusto mi v světě;

bez tebe hvězdy nesvítí, s nebe je bolesť má třebe, kamkoli oči obrátím, hledám jen tebe, jen tebe!“ –