DĚDŮV ODKAZ (III.)

U lesa hrádek v úkrytu, do kola ourodná pole, radosť a štěstí sedává při hojně pokrytém stole;

paní jak srnka mladistvá, hospodář javor to mladý, deštíček luhy zvlažuje, slunéčko pěstuje sady.

Z každého koutu světnice mladistvé štěstí se směje, na krbu v jiskrách třpytí se, v sklepení křídloma věje;

za zimy střechy okrajem v průsvitných křišťálech kane, za léta v barvách duhových v okenných tabulkách plane.

Obrůstá révou besídku, jasmínem ploty a hráze, slunéčku vláha pomáhá, slunéčko na vzájem vláze,

bystřina sucho vyhání, obláček dusnotu vedra, hruše i jabloň schylují štědrotou bohatá bedra.

Do sýpek setbou zhojněna, za vlnou vlní se vlna, ovečka sotvy střižena do rána rouna zas plna;

v konírnách řehcí komoni, holubů plno je v srubu, pšenice sejto strhuje v stodolách z řešetných lubů.

V podkroví plno vlašťovic, na střeše vrabčíků sbory, na sadě ouly roubené, pod stříškou z lipové kory;

pod okny pěkné záhonky pivoní, narcisků, slezu, v koutě keř růží z Jericha, kalin a modrého bezu.

Každičkým střechy vikýřem hojnosť a bohatství hledí, na prahu s plnou zástěrkou usměvná štědrota sedí,

každičká větev zahrady hemží se sletlými ptáky – čáp jenom posud nepřišel, dá Pán Bůh, že přijde taky. –

Ubíhá doba za dobou – starostí porůzná hejna kol hradu v oklík prchají, povždy v něm radost je stejná;

a když pán v cesty béře se, nedbá zlých neštěstí, sporů, vždyť vládne paní andělem v tajemně žehnaném dvoru. –

Odjel zas! – Boží ourodou daleká pole se vlní, k zemi svou hlavu shýbají klasové hojní a plní,

do pole paní vyšla si, nepokoj srdce jí kruší, na obzor oči upírá, chvěje se – co asi tuší?

Svolává žence na rychlo: „Sečte mi pole i lána, z černavých lesů vrcholků divná mi znamení dána;

zavezte snopy v stodoly, zlé přijdou přívaly, deště, nedbejte smíchu, pohněvu, nedbejte, popilte, spěšte!“

Zelené skryto osení, hospodář domů se vrací, ustrne v lidí úsměšku nad divnou paní své prací;

pohněvem čelo zamračil, z pole klas béře a těží, rozhorlen dvorce dochází, v ústrety paní mu běží.

„Dobře-li, zlatý, pohleď jen, jaká se bouře tam sbírá, běda, kam padne, sutkovou perutí ourody stýrá.“ –

Kol muže paže ovijí, z čela mu odhání vlasy – ach, juž ji tepnul nevrle do ruky plnými klasy!

Bolestně těžce zúpěla: „Konec je štěstí a plesu“ – na hlavě barvín kypří se, u pasu kytice vřesu;

na ráz tu paní ubohá v neblahé přeměně stála; – zachvěl se manžel, vykřikl, jako když trhá se skála.

Ty tam jsou sliby, zrušeny, zasténal: „Pozdě juž, běda!“ Zdaleka k pomstě panině zlolajná bouře se zvedá;

ona však tiše šepce jen, ukláníc hlavěnku sinou: „Zas musím bloudit století!“... A z očí slzy se řinou.

„Tys mne měl kletby vyprostit silou své lásky, mé spásy, nad tu však dražším byly ti pšenice bohaté klasy;

nepoznals lásky; unikláť tajemným života letem, pohněván kdo jen tepnul ji fialky sametným květem!

Viz, až ta lípa za hradem, malým jež proutečkem vzrostá, na silný kmen se promění, pak budu žalů svých prostá;

ty jsi mně zrušil přísahu, v oku tvém vzňala se zloba, den jenom kdybys přetrpěl – zítra juž přišla má doba!

Zítra, kdy navždy šťastnými pospolu žíti jsme měli, uzříš, jak mraky srazí se nad krajem tuřími čely;

uzříš, jak pole sousedná hroznými sutkami stepou, poznáš, že dobré dílo mé, opykáš vášeň svou slepou.

Dozrálo zrno ve sněti, nechať klas bezbarvý smutí, štěstí tvé v zlatě skrývá se, mé štěstí zapadlo sutí,

s bohem buď, na vždy s bohem buď, ošetřuj zhojněné klasy, mé srdce křivdou zničeno pro tebe na věčné časy.“ –

Zaštkal muž děsně, divoce: „Odpusť!“ Leč konec juž blaha, po bílé ruce sahá jí, po bílé mlze jen sahá,

křikne – a jak strom podťatý bezvolně k zemi se kácí, hrom vrané koně sedlá si, lidskou by zpustošil práci.

Svárliví mraků zbojníci řadí se k děsivé seči, stahují kosmy obočné, žhavými tepou se meči;

bystřina lestně zdivena, ňádra svá mohutně zdouvá, vzpíná se, z břehu vybíhá, stojí a do kraje couvá.

Bouře v svém voze příšerném na hojnou ourodu klusá, lítí se, láje, lopotí, duní a dupá a dusá;

v nezhledných mračnech halena kolotá, vznáší se, vzlétá, ledové perle z náprsí trhá a v osení metá.

Chechtá se, krouží nad polem, z klínu suť hrozná jí klone, zdusána bujná úroda, lučina bez prsti tone;

lítí se, plení osení, blesky a hromy v ně vrhá, přívalem pole odnáší, skaliny na luhy trhá.

Divoká bouře strašidla: vichrovy ženy a děti, v posměchu děsně divokém zběsile po kraji letí,

kvílí až v plášti růžovém den mladý pyšně si vede, trhaje bouře nohsledkám, mlhám, jich plachetky šedé!

Jenom v tom zlatém osení, paní jež před bouří skryla pro trpké časy mužovi, zázračná úroda byla;

však což jest srdci úroda? hospodář lítostí vadne, uprostřed statků rostoucích není mu útěchy žádné!

Z bohatých stohů do skříní za zlatem zlato se hrne, lhostejný pán jest, závisť však spílá a lakotou trne;

tajně se krade za noci, v pohledu vraždu a vzdory, hle, juž tam hoří plamenem stromovím vroubené dvory.

Mohutnou dračí perutí požár se na střechy vrhá, shazuje pyšné nákroví, zdobené průčelí trhá,

bije a buší do oken, sípá a soptí a syčí, co vznesla ruka tříletím, dechem svým v okamih ničí.

Síně a skříně pánovy schloptal žár jazykem rudým, bohatý jindy hospodář zase jest huslařem chudým;

všecko je pusto, zničeno, všecko žár ohlodal chvatem, jen v koutu sklepa husličky s prostičkým zanechal šatem.

V nádvoří našli huslaře, znáte ho, lidičky, znáte? boháč jest, přišel žebrákem, žebrákem zase ho máte;

dejte mu skřipky do ruky, může-li, dál ať se sbírá! Zasténal chuďas, usmál se, ze tváří žaloby stírá.

Sebral co zbylo v povalech: „Dejte to chudým a dětem, bez ní mi všecko umřelo, půjdu jí hledati světem;

bez lásky štěstí nestaví pod římsu teplého hnízda, bez lásky jest ten život náš klopotná do hrobu jízda! –“