Klidně rozloučil se s květů prostým žitím...
Ustrnulí vnuci, dbalá rakve stráž,
přizdobili kmeta obrázky a kvítím;
„S Pánembohem dobrý, drahý děde náš!“
Přátelé a známí přišli z ručí píle,
aby potěšili; každý něco řek',
ale nejžalostněj truchlivé té chvíle
volal, pískal v kleci dědův kanárek.
Hudba zaznívala do pláče a vzlyku,
kněz odříkal temně hrstku zbožných vět,
ministrant se těšil z nových dvacetníků...
domů vraceli se jako v jiný svět.
Smutno ve světnici, od samého pláče:
k těžkým slzám nutí každá známá věc,
na dědovo všichni zapomněli ptáče,
hledali ho ráno – prázdna byla klec.
Návštěvou šli k hrobu. Agáty jej stíní,
na větvici ptáček, jenž byl uletěl,
zpíval jako dříve v dědečkově síni,
když ho z rána dlouho krmit nepřišel.
Marně chytali ho, plach byl víc a více,
smutně poskakoval; náhle křídla spjav
vzlétl, snad že spěchal nazpět do světnice –
druhý den však tuh byl u dědových hlav.