Byl David v Judstvu králem zván, leč ne též králem v Israeli: tož týrá jej; vždyť co chce Pán, král vykonat prý pouze velí.
Pod ctnosti rouškou páše hřích a křivdu pod záštitou práva; čin veškeren, jak dí, a pych dle božích rozkazů se stává.
Leč, aby nejitřil se lid, vždy zbožným na oko se staví; než jeho duše prchá klid, tož nepřátel svých stíná hlavy.
Jich všude hledá, tu i tam; kdo se Saulem byl, po tom veta, vše padnout má; chce vládnout sám a nenávidí Isbosetha.
Skrylť smělý Abner tajně v čas jej, kulhavého Saula vnuka, jím může o vše přijít zas, co mečem dobyla mu ruka.
Tož v srdci vězí mu jak hrot ten protikrál, syn Jonathanův i Abner, kníže jeho rot, druh vůdčí Rehabův a Baanův.
Leč nejevil, co srdcem chtěl a k Hospodinu oči zvedá, však od Joaba zvěst už měl, že úkladné mu vrahy hledá.
Až přijde vhodný okamžik a každý škůdce králův zhyne, i Joabovi kyne dík: král odmění jej jako jiné.
Teď posud ještě času dost, a Joab ustavičné slídí; by David starostí byl prost, dva k jeho vraždám najal lidi.
A v spánku zabit Isboseth, by ubránit se nemoh' skonu, a vrazi Rechab s Baanou hned šli k Davidovi do Hebronu.
A děli: „Zabit je tvůj sok, zde přinášíme jeho hlavu, teď bezpečen tvůj každý krok; jsi králem všeho Judstva davu.
Jsme drábů knížata, jen vel – ni Abner už ti neublíží, tvých vojsk jej protkl velitel, kde s branou města zdi se víží!“
V hruď královu slét' vděku blesk, nach radosti vzplál v bledé tváři, zrak dravčí rozkoší se lesk' a čelo zalesklo se v záři:
„Že mrtev Isboseth?“ lstně děl; „Ó běda vrahu, že se zrodil; jeť můj i Boha nepřítel, byť ze strachu mne vysvobodil.
Je kralovrah! Co takým vděk, již rdousí vládce, když šel spáti? Smrt dal jsem vrahu v Siceleg, vám oběma chci též ji dáti.
Zda před vámi král někdy jist? Pryč v ruce popravčího raba!“ A usmívá se: „Já jsem čist; teď přijde řada na Joaba!
Dnes potřeba mi jeho rad i paže, jež mé škůdce stíná, leč sám by králem nebyl snad, buď nechán meči mého syna.
Je srdnat, oblíben – nač žel? ať padne, než svou slávu zmnoží, a lid ať zví – ač já to chtěl – že stalo se vše z vůle boží!
Pán naše síla je i moc, on nepřátel mých roztrh' sítě...“ a v lože Abisag tu noc vzal, Sunamitku, ještě dítě. –
Cookies on Poetry Cove