Král David stanul na vrcholu slávy; bylť různou věštců radou Saula prost, pad' Isboseth i s rodu svého právy, a drábů kohouti a knížat pávi
z vražd úkladných si udělali ctnost. A vesel David zpíval k harfy zvuku: „Jsem veliký a silný jako lev! Kam kráčím v jásajícím lidstva shluku,
vše líbá otrocky můj šat i ruku, leč jiným přáním hárá ve mně krev. Vše zovu svým, co vůkol stihnu zrakem, nač pomyslím, vše v klín mi padne hned,
i hvězdy snad, jež žárlí s žen mých zrakem, jak Goliáš, mým povalený prakem, jejž Filištínské zpupně k boji ved'. Syt bojů však teď žíti chci sám sobě,
dům z cedru mám a velký zlata plen, tlum nepřátel mých všechen leží v hrobě, leč krve žár mi šlehá po útrobě a křičí po rozkoši krásných žen.
Už zvadla Achinoam, Maacha zvadla, i Hagith s Abigail jsou vetchy již, a Egla, zdoba mého večeřadla, jež blažena vždy v objetí mé padla,
už není svůdná, jako byla spíš. Dost obydlí je v Mello, dost v mém městě, nač strádat tím, co snadno mohu mít? Proč odpočít mám na požitku cestě?
Sto vezmu sobě žen a ženin dvě stě; jsem králem nad králi, chci žít, chci žít! Pán oheň v krev mi dal a v údy sílu, proč obé marně hynout má i mřít?
Když není nepřátel už k zbraně dílu, chci kořistit z žen růžového pylu a srdcem zahořet a vášní vřít! Jak stýská se mi po těch okamžicích,
kdy půvaby všech žen Pán v klín mi klad', jež úběl na čele a purpur v lících a vzdechy rozkoše na chvějných rtících v dar snášely mi klenoty svých vnad.
Leč nejvíc po tobě se duši stýská, již Saul mi dal jak fialkový květ, jejž z jara v ňadrech skrývá svěží líčka – Ó Míchol má, když páž má jinou stiská,
vždy v náruč tvou mě snáší přání vzlet. Proč prchnouti mi bylo v štěstí záři a meč nést po boku a v srdci žel, když z vůle tvojí, Saule, lstivý lháři,
směl nebeských jí oči do blankytu v rtů celování zírat Faltiel? Hněv jímá mě, když mysliti mi na to, jak dýše vůni on tvých vábných vnad,
mé srdce touhou po tobě jsouc jato v ráz vzkypí vínem vášně vrchovato a v krvi syčí chtíč jak v růžích had! Mít chci tě zas; mé srdce divně křičí
a žhavý touhy prolévá mě zdroj; jsem hrozný těm, kdo vůli mé se příčí; jak divý oř má vášeň vírně řičí, za vnady tvé chci v poslední jít boj!
Tvá pýcha knížecí mě k tobě pudí, tvá hrdost vznešená, tvůj cudný mrav; ty podmaním si zas i květ tvé hrudi, až z žárů mých v tvém klíně syn se vzbudí,
by místo mě ved' plachý lidu brav. Ať pláče Faltiel, ať pěsti svírá, mým vše, co kol, Pán káže, abych bral; co žen a panen chová země širá –
ať národ vzdorným odbojem se vzpírá – vše pro mne vykvetly; jsemť lidu král!“ A víno s vášní zbarvily mu líce, a plamen žádosti mu v oči šleh',
v kout harfu vrh' a korunu smet' s kštice – a tváře ethiopské souložnice zžeh' do krvava žhavý jeho dech. –
Cookies on Poetry Cove