Narodil se šťávnickému pánu
šumný synek vděk,
zrobíme mu kolíbičku z tisu,
natrháme čučorietek mísu,
by jak ptačík v léta každém ránu
rostl o přetěk.
Lubovníček do kolébky dáme,
dobré mysli květ,
pod hlavičku, aby kynul v zdraví,
poduštičky krásné z vonné trávy,
z milotek a lipnic uděláme,
co neviděl svět.
Klučíky mu dáme v malé ručky,
by měl pěkný hlas
a se neulekli křestní hosté,
však až mladý panko povyroste,
tučné chytíme mu pozabúčky –
křepeličky zas.
Nu a pak, až jako růže zkvitne,
cedilo chcem dáť,
cedilečko pěkně cifrovany,
jak se patří na takové pány,
a když lenka – milenka mu svitne,
půjdem gajdy hráť.
A budeli Slovák opravdový,
dáme starý dar,
vsadíme mu na dvorečku lípu,
přineseme z boroviče pípu,
z tisovského tisu pohár nový
a koroptví pár.
A budeli Slovák, každou chvíli
hotov každý z nás
v gruních macka loviť, a jak vdačně!
Maďarli, chcem prosiť usedačně:
„Dobře bysi zrobil, bože milý,
aby razem zhas’!“ –