Bouř utichla; dál zvolna loď se plaví,
vln tlum se tříští o kovový broj,
jich bílá pěna v krůpěje se taví,
a kolem delfín prohání se hravý,
a vzlétá bílých racků plachý roj.
Vše klidno zas! Ó divů plné moře,
teď chtěl bych znáti tajemný tvůj sen!
Či nesníš snad a blíž se dereš k hoře,
jež hrdou kněžkou vstává na obzoře
a sdílně poslouchá tvůj pláč a sten?
Chceš klidu mít snad u nohou té hory,
jež hrdě hlavu týčí do nebes,
či chceš ji vyzraditi, Ponte chorý,
svých ňader jarní záchvaty a spory
a touhu, jak bys vzhůru k ní se vznes’?
Té nestihneš, nechť stokráte se vzpruží
lvů úslužných ti odvážlivý skok,
s ní blankyt dávno milostně se druží,
buď rád, že s nebes červánkových růží
dar pověčný ti vrhá ve vln tok. –