„Daňo, Daňčo lepý,“
pravila mi paní,
„neklaň se; má duše
nech se tobě klaní.
Mladá jsem; můj magnát,
chudák, vadne, krsá;
přiviň ty mě, Daňo,
na junácká prsa.
Jsi mé černé slunce,
Daňo kučeravý,
polibky tvé nikdy
rtů mých neunaví.
Při tobě, mé štěstí,
při tobě, mé nebe,
srdce v těle hoří,
při grófovi zebe.
Tebou moje srdce
mroucí touhou jato;
spal mě na svých ňadrech,
Daňo, žhavé zlato!“