Czobor.

V Budíně, města v kraji věž Csonka při Dunaji, ta smutně hledí v proud, jsou vetchy její stěny –

v ní Czobor rozkacený kdys hrozný soudil soud. Do věže Csonky v spěchu sta pochytáno Čechů,

vždyť mrtev Švehla Jan – jsouť „Žebráci“ to pouzí, je Maďar učil nouzi, když prchli z Kostolan.

Leč nejen Češi spiati, i Slováci jsou jati, že mužný ved’ je vzdor, by bojovali meči

za svatá práva řeči a chaty rodných hor. Na Csonce, staré věži přes tisíc Bratrů leží,

král Matěj je tam dal a důraznými slovy magnátu Czoborovi je stříci přikázal.

„Těch hleď si, pane milý, toť zbytek potměšilý rot hubících mou říš!...“ „Ej, pane, peněz škoda –

pod Csonkou teče voda... No, divy uvidíš!“ „Jen hlídej opatrně; na zemském sněmu v Brně

zlé spory řešit mám; až z Moravy se vrátím, čím chceš, tě obohatím a bánem udělám!

Sto dnů, to krátká doba, pak spatříme se oba, jen mi jich dobře střez; ač prázdnou, Římu v díky

pro nové kališníky rád Csonku bych měl, věz!“ Na krále Czobor hledí: „Ej, vím, co s napovědí,

buď, pane králi, jist; ta vížka s třemi patry má pro Husitské bratry dost ještě prázdných míst.“

Pak uklonil se v týlu, dal ruku na atilu a druhou křížem dal, a jako liška šerá

na rychlo za večera do Csonky pospíchal. A k vězňům lestně vece: „Král milostiv byl přece

a tak chce jeho řád: z vás, již jste v jeho moci, as deset každé noci mám pouštět napořád!

Tož metejte si losy, než jitro pustu zrosí, již sprovodí vás Bůh; leč, by se nezradilo,

v síň, jak se přitemnilo, vždy za druhem přijď druh.“ Leč když si přispíšili, jsou lapeni v té chvíli;

háv režný oděn všem, v něm s úskalného kraje je Czobor do Dunaje dal metat s žernovem.

Den po dni takto běží; což dobře Czobor střeží, i peněz ušetřil; a králi v trojím patru

pro tisíc nových „Bratrů“ věž Csonku upravil. „No, jak jsi robil, rci mi, se svými zajatými?“

„Ej, pane, dobře, věř; piš svatému to Otci, že po desíti v noci jsem topil českou sběř!

Dnes poslední šli k moři, ty víš, tvůj sluha spoří, ten lid nás mnoho stál; teď ušetříme, věru,

ti tam jsou u vod šeru...!“ I smál se Matěj král. A věru, vděčným tuze byl oddanému sluze:

dal zabraný mu hrad; na jehož chmurné stěny ten Dunaj zamucený své vzdorné vlny klad’.

Leč divnou jakous mocí vždy rozvlnil se v noci, a Czobor zděšen vstal... Hle, ve příšerném stíně

mu v okna každé síně zjev hrozný pozíral. Čech združen se Slovákem zřel ohnivým naň zrakem

a s nimi Moravan; až s vytřeštěným okem prch’ Czobor z komnat skokem ven hroznou kletbou hnán,

A děli Czoborovi: „Král severu ti poví, kdy vrátíme se zas, pak spravíme se spolu,

a poteče vás dolů proud hrozný světu v žas!“ – A kam se Czobor točí, zří děsné mrtvých oči

a slyší jejich zpěv: „Čas pomsty letí, letí, na nás i naše děti tvá, vrahu, padni krev!“