Jaj, ten cymbál a ty husle
kterak zvučno vábí!
kdo je zaslech, ten se více
z touhy nevystrabí,
tomu srdce zachvěje se
jako lístek břízy
a z hrdélce povzdech žalný
více nevymizí.
Jaj, ten cymbál a ty husle
stálá kouzla robí,
citům nebe otvírají,
upomínkám hroby;
v ňádra padají jak hvězdy
podivné jich zvuky,
že kdo vrahům dýku chystal,
vypadne mu z ruky!
Jaj, ten cymbál a ty husle
ozvěnou kdy hlesly,
rázem srdce s hlavou jaly,
do Karpat je nesly;
však tu z bědných chatek z nova
zoufanlivě výskly,
dýku, co prv z ruky padla,
zase v dlaň mi vtiskly!