Což život náš? Jen nekonečné mření!
My sami sebe hněteni ustavičně,
a slabé srdce zasténá-li ryčně,
v ráz okamžik nás vede k probuzení.
Pak pláčem tážeme se: Nač to vření,
nač v ňadrech spory, neshody nač příčné?
Vše shltí hrob, jak moře vlny říčné,
jež někdy skály podmílaly v tření.
Nuž, matko tvorstva, odhaliž ty strže,
mluv, proč zde člověk pouze chvilku bloudí,
proč vůle tvá mu všecko v bezdno vrže?
Proč v čilém rozruchu tvém žal ho troudí,
že ze všeho hned žal, hned lítost trže,
svár v srdci svém, vždy s tebou jen se soudí?