Tak těká proud, a každý chvat
zazvučí vlnou o kámen,
jak by mně mínil s bohem dát.
A hledím v proud jak omámen,
a zřím, že duch můj přestav plát,
v střed uvrhnul můj zlatý sen.
Ten nemůže se doplavat,
je pustá cesta, zmizel den, –
a jinou nelze vyhledat.
A přec jej musím synem zvát,
jenž zavraždil mne v první den,
že nemohl se skutkem stát. –
Což musí všecko mříti jen!? –