Ne květy růže juž, jen máku
kol hlavy ovíjí mi čas,
zor, bystrý dřív jak kníže ptáků,
mdlou svatojanskou muškou zhas’;
vždy světla míň a více stínu,
vždy vůle víc a méně sil,
a není zdroje v země klínu,
bych vláhu z něho pil.
Já lekám se té smutné doby,
v níž zvolna stydne bujná krev
a vadnou ňader květné zdoby
a v slzách zniká jarý zpěv;
ach, nepřeje-li štěstí chudé
juž pěvci ani písně lad,
co potom ubohému zbude,
než klidně umírat!