Zda v šumu lesa ptáci pějí,
či dálných zvonů je to hlas?
Dlím v dávných upomínek reji
a poslouchám: Co je to as?
To nehlaholí v lese ptáci,
to nezní zpěvný věže kov,
to z hrobu matčina se vrací
v mou duši hrstka vroucích slov.
Ta v těchu zněla mi i v důtku,
když myslí u výš jsem se nes’:
„Jen bílá peruť dobrých skutků
nás doprovází do nebes.
Vše ostatní se jenom plazí
jak prachem červík bez křídel;
co v otevřené nebe vchází,
jde ze srdcí, ne z klenby čel.”