Co srdce Tvé stichlo, Bůh to suď,
mé k rozpuknutí buší,
o, že jsem nemoh v Tvoji hruď
vdechnouti vlastní duši;
o, že jsem nemoh na pospěch
v očka dát vlastní zory,
za vlastních ňader ztajený vzdech
zaměnit’ dech Tvůj chorý.
Ach, Tebou i já jsem mrtvolou,
co kolem všecko zvadlo,
rád nyní skloním hlavu svou
osudu pod stinadlo;
což mě tu váže? Dost těch ztrát,
nad hlavou hrob se mi vejší,
jediné dítě zříti umírat
to smrť je nejkrutější!