Co proti přírodě nám za ostrahu?
Co bez ní může člověk býti ještě?
Jí jedno moře jsou a kapka deště,
i pouště ziď a prach na chýše prahu!
Jak malichernou chová člověk snahu,
když mní se víc a v choré mysli třeště
své srdce tisknout dává v sporu kleště,
by pozbavil se žití sterých vrahů.
Jeť práškem člověk, jenom pylem květu. –
Zda pavoučí svou myslí stihnout může
tu hroznou pramáť tisícerých světů?
Jí větší obětí snad zádech růže,
než lidská mysl v bujném čaroletu,
jež mořskou hloubku s nebes klenbou víže.