Mám v pasu přiostřenou dýku,
ta blýská se jak ženin zrak
a věčného by dala líku;
leč smrti děsný otazníku,
rci, co as bude pak?
Ej, jak by se to odcházelo
tam do neznáma v dálnou dál,
kdy úpisem by srdce mělo,
že zhyne duch, když zhyne tělo,
i všechen stesk i žal!
Když žádný to však neprozradí,
an nemůže, tož času dost,
líp konat, co nám láska radí;
svět žití ztrát nám nenahradí
a smrt je zřídka vzácný host.