Co jsem se tážeš s přísnou tváří?
Jsem nic a všecko rázem zas;
jsem hlína, již déšť v bláto maří,
jsem myslí orel, žitím plaz!
Jsem bez řečiště řeka divá,
jež mračnou dál se valí tmou
a přidušeným hněvem zpívá,
ač ňadra sotva se jí dmou.
Jsem bez prostoru vichr dujný,
jejž žene zloby ruch a chvat
a jehož křídel rozmach zbujný
hráz vzdorů spěchá rozmetat.
Jsem požár, jenž se z jiskry rodí,
jímž rudne blankyt, rudne mrak;
běs vichru v trosky drtí lodi,
já bleskem pohltím i vrak!
Vzdej, vzdej se, zlým než budu proudem
a vichorem a bleskem snad,
či obstáti chceš před mým soudem?
Já velím; Evu šálil had.
Had, satan! Člověk více může,
sám ďábel před ním v peklo prch’ –
žár lásky ohnivé jsou růže,
jež tvorstva Pán nám v ňadra vrh’.