Co jest ten život? Pouhý klam a žal...
Jak zřídka usměje se na nás nebe!
Bláh, komu Pán Bůh jednu duši dal!..
Já nemám v světě nikoho, jen Tebe,
a Ty se hněváš?
Ó nečiň tak a přítulnou zas buď,
pojď, vylíbej mi těžké chmury s čela,
mně žalem chce se rozskočiti hruď,
hůř než by dýkou vraha krvácela,
a Ty se hněváš?
Jdou strasti za námi jak spousty mlh
a brázdí líce nám a srdce kruší,
i mně jich přívalem zrak náhle zvlh’,
jen anděl jako Ty je sdílně suší,
a Ty se hněváš?
Jak dlouho pro mne kvésti bude svět?
Jar skrovných několik, snad jedno jen!
V těch myšlenkách vždy léčil mne Tvůj ret,
jak Vesna léčí bleskem sťatý kmen,
a Ty se hněváš?
Buď smír, ó spěš! Jak káně letí čas;
v té chvíli zlé vždy stárnu o sto roků,
pojď, Vesno má, dej zář mi spod svých řas,
šíj obejmi, já Tebe kolem boků –
rci, proč se hněváš?
Co beze mne zde byla bys? Ó mluv!
Květ u cesty, naň prachu tíž se klade;
buď šťastna tedy zbytek těch mých dnův,
vždyť kde jen jsem, Tě v duši nosím všade,
a Ty se hněváš?
Což bude někdo snad tak rád Tě mít,
až budu zapomenut v hrobě tlít?
Ba nikdo, věř, jen ten, kdo v duše tísni
vše polibkem Ti vyjevil a písní –
a Ty se hněváš?