Hledět lidem do svědomí
přál bych sobě v dudy hraje,
přechodil bych křížem krážem
rodné země dálné kraje.
Prozíral bych všude, všude
české duše bdělou pílí,
lhostejné bych vyburcoval,
bojácným bych dodal síly.
Ale v duších odrodilců
řádil bych jak vichr v lese,
volal bych jim hlasem hromu:
„Odrodilci, poznejte se!“
Pral bych do nich mlatem slova,
bleskem písně, šípem žertu,
až by se buď káli znova,
nebo zbiti táhli k čertu.
Dudal bych jim: „Napravte se,
zcizotělé černé duše,
než vás nad mou stihne větší
Boží střela z pomsty kuše.
Je-liž lhostejno vám posud
v hrobě našich matek lkání?
svědomí vás strašit bude,
odrodilci, do skonání.
Do skonání, do věčnosti;
věčnost – hrozno! konce nemá –
boží srdce zavře se vám,
boží ústa budou němá.
Věky hledí v naše hoře,
mřít nás vidí v práva poušti –
Bůh na milost vrahy bere,
odrodilcům neodpouští!“