Člověk.

Bůh velký jest a lidem bez představy, kdo stihnout můž', co dumá do věčnosti? Co žije, vše jen na chvilku zde hostí, a ducha slunný orel z věštců hlavy

výš nebes vzlétnout nemůže, jat strachem, a peruť svou jen zemským vleče prachem. Jest nedozírná tvorstvu jeho říše, v ni bezpočetných sluncí zář se vlní,

jen andělé, již vůli Páně plní a na zem sličnou snášejí se tiše – jen jeho knížata, jež při něm sídlí, ji přelétati smějí duchův křídly.

Děl velký tvůrce v andělů svých radě: „Hle, krásná země jest, leč nemá tvorů, již jako vy mně zpívali by v sboru a těšili se nebes hvězdné vnadě,

té nivě blankytné, jež níž se shýbá a září sluneční hor hlavy líbá. Chci obraz svůj z té země vzkřísit k žití, chci oživiti hlínu její hrudi!

Mým dechem ať se z prsti člověk vzbudí, ať mluví jako vy, ať zrakem svítí a vladařem je všeho, co v ní skryto; jeť bez člověka ubohé mi líto! –“

A cherubovi žití z nebes šiků na černá ňadra země slétnout káže: „Hrst prsti z ní mi přines tvoje paže, mé říše slunných křídel bojovníku,

hrst prsti z ní, jež plna teď je květů, ať soudruha všem k radosti vám zhnětu! –“ Snes' anděl se, by úslužen byl Pánu, a děl: „Bůh druha zhníst chce z tvého těla,

bys ochránce vždy laskavého měla, jenž věnčil by ti žhavých blesků ránu, by blažen líbal líbezné tvé vnady a k radosti vše konal ti a všady.“

Leč země vzpírala se andělovi a prosila: „Nech klidně dál mě spáti; co ze mne stvoří Pán, v spor mně se vrátí; v zlém vzruchu ovládne mě tvor ten nový,

mou zryje hruď, klid poruší mi prvý a poskvrní můj klín svých bratrů krví! I proti Tvůrci smělý odboj zvedne, mě, vlastní matku, vinit bude z hříchu,

svou první ctností bude míti pýchu, jak soudce na stolec výš bratrů sedne a bude zpupně mnít, že za podnoží Pán jemu posílá vás, sluzi boží!

Nech snít mě dál!..“ Vzlét' anděl bledých tváří zpět k Hospodinu s teskným země vzkazem, tu Pán děl lásky andělu: „Sleť na zem, tvým slovům lásky dojista se zdaří,

že před můj trůn se záhy vrátíš s hrstí té květné, sluncem ozářené prsti. –“ Slít' cherubín a laskavými slovy jal zemi přemlouvat se k daru hlíny:

„Tvor krásný z bytosti tvé vzejde nový a zjasní okem svým všech mraků stíny, Ó raduj se; Pán světů z tvého prachu dá syny ti i dcery; vzmuž se v strachu!“

Máť země usmála se na ta slova, že na svých ňadrech poceluje děti, leč mračnem předtuch zachvěla se znova a rozteskněně andělovi větí:

„Chvím touhou se – ruch ňader mých je smělý – nuž vezmi, bez vůle jsem, Pán kdy velí!“ Leč když chtěl anděl z hlíny země bráti, zněl z hloubky srdce křik jí, lkaly vzdechy:

„Mám hynouti-li věčně bez útěchy? Ne, neber přec! Jejž Pán mi za prsť vrátí, ten zjevně bude hubit mě i v kradí, a s ním kdo budou, přelstí mě a zradí!

Nech dál mě snít!..“ A sklíčen přetajemně před Páně trůn se anděl lásky vrací: „Ó Pane,“ děl, „i já slet' k marné práci; prach ňader svých ti nechce dáti země,

jen naříká a chvěje se a bojí a z večera i z rána v slzách stojí.“ A Tvůrce slunným k andělu zřel zrakem: „I ty jsi nevykonal, co jsem kázal,

mdlý soucit před činem ti ruce svázal, jak od stvoření bývalo tvým znakem.“ A za povelu hlasnějšími slovy děl ponurému smrti andělovi:

„Ty neúprosný jsi, leč spravedlivý, jdi, vykonej, co mít chci svojí vůlí!“ A smrti anděl nes' se zvolna k důli. Dech jeho halil zemi v rubáš sivý,

až omdlela, a vzal jí z ňader hlínu, s níž, těžce vzlétaje, spěl k Hospodinu. Od velké tíže klesala mu ruka – sta tvorů mohlo klidně žít z té země –

a z důli kvílelo to přetajemně jak srdce stesk, jež strachem ve dvé puká, leč anděl doletěl a skloniv skráně, co zemi urval, složil k nohám Páně.

A Bůh zhnět' člověka – div mezi všemi, jež konal, nejprvnější – podle sebe, a kázal andělům jej snésti s nebe a na prsa jej vložit matce zemi,

by útvar z kvetoucího svého těla tři věky vlastním žitím odkájela. Vším vyzdoben byl člověk z boží rady: byl spanilého líce, silných oudů –

Pán v ladný zázrak zhnětl země hroudu; – byl bez poskvrny, sličný byl, prost vady, byl cedru statnější a palmy větší, leč neměl života a neměl řeči.

Zem v rose koupala jej v oblak pláči, a zlaté slunce líbalo jej v líce a krásnějším se stával víc a více; tu duchu žití velel Pán: „Jdi k spáči

a živým učiň posud mrtvé tělo, by v srdci krev a v krvi život mělo!“ A stalo se; duch žiti s božskou září v tvar hmoty vnik', leč z nebeského jasu

v noc smutnou všel a v ulekaném žasu plach rozhlíd' se svém temném po žaláři a toužil zpět, kde věčné světlo sídlí, a v prsa člověka bil teskně křídly.

Tu zvolal Pán: „Že strach a žal tě svírá před tím, co chci, co zákonem ti káži, tož věz, že také peruť tvoji sváži, až přijde smrt, jíž vše, co živo, zmírá;

jak se ti v člověka jít nezachtělo, tak nerad opustíš i jeho tělo! A vzpírat budeš se a bránit mocí jít před mou tvář, bys účty kladl z činu,

jak vyzdobil's svou hmotnou domovinu a jaké hvězdy zžeh' jsi v ňader noci...“ A duch se chvěl těch vzkazů při poslechu a k Pánu v strachu vrací se a vzdechu. –