Znal jsem jej dobře, vždy byl zamyšlen
a lesy bloudil často celý den,
i v krčmě sedal noční hodiny,
ač vypil pohár pouze jediný.
Přišel sem z daleka, už jaksi chor.
Měl lidi rád, leč s životem měl spor.
při řeči jeho oko ohněm plálo,
leč v srdci něco tajného se dálo.
Tkvěl podivný tam asi sršňů roj,
rád čítal noviny a čekal boj;
ten nepřišel, on churavěl a vad’
a říkával: „Rád účelně bych pad!
Mám žití dost a nechci žíti dýl
a klid svůj rád bych krví vykoupil,
můj život dosti dlouho vřel a vřel,
co zbylo mi, nestojí za výstřel.
Leč přece zkusím to, ať je už dost,
sám sebe chci být konečně už prost,“
a s zbraní v ruce na život si sáh’,
kde pad’, tam pohřbili jej ve skalách.