Čížek.

Z těch písní, které zapěl čížek – to obecně je známá věc – řad švarných byl by asi knížek, když dbal by o ně knihkupec,

a z hnízd, jež pletl v olších hráze, kdy zdařil se mu jarní frej, jak architekti domů v Praze má tři i čtyři na prodej.

Je ladný v pohybu i v letu, vždy po švihácku uhlazen a nad ostatní má se k světu, je vůbec milý ven a ven;

jen, prosím, popatřte naň trochu a sami přesvědčte se přec, zda není vzorem ptačích hochů, ten zelenavý křídlatec?

No, čížku, ukaž se, pojď blíže, ať tvůj si prohlédneme šat! Tyť vypadáš jak mladé kníže, když v háj jde lišku stopovat;

ej, lepší zdoby tělu není než temných křídel zlatý lem a špetka černě na temeni a špetka černě pod hrdlem.

Jsi v umění sic méně zběhlý, mdle třepetá se jen tvůj zpěv jak náhlým mrazem motýl zkřehlý, jenž vznést se touží na větev,

mně milým však jak píseň dětí, jež dávají se v skočný rej, když kočičky se v chrámě světí, a proto chutě dále pěj.

Já rád – pak uslyšíš i výtku – v čas nouze vyjdu tobě vstříc; mámť doma uschovanou kytku těch nejkrásnějších makovic;

hleď, rozdělím se s tebou, hochu, a třeba všecky míti máš, když na své reputaci trochu a mravech záležet si dáš.

Leč nyní, ptáku hvězdozraký, tu výtku slyš a dbej jí zvlášť: mně žel, že šplhalem jsi taky a kamo vítr, tamo plášť;

to bolí mě, věř, v srdci tuze, vždyť viděl jsem tvůj plachý chvat, když do lesa mě vedla chůze vás, pány ptáky, studovat.

Však nad to horší věc mě mrzí – v tom, hříšný číži, sprav se již – že snadno lhostejně a brzy skvost volnosti své oželíš,

že nabádáním chtíče zlého svou hlavu chýlíš, hrbíš plec a dáváš klenot dražší všeho za pestře malovanou klec.

Že vnikl jsi jen velmi mělce ve společenský řád a tón, an dětské děláš kotrmelce a vrtíš se jak histrion;

že nevíš, co se pěvcům sluší a co je mrav a co je čest, a že bys druhdy dal i duši za semenitou ratolest.

Že vězení ti nad svobodu, jen vydatně-li při tom jíš, že kolem točíš, vážíš vodu a za nohy se pověsíš,

že taháš planety a klidně i vozík s druhem vléci jdeš a jako spitý „stritzi“ z Vídně „dilédiledé“ jodluješ.

To všecko je ti na pohanu, můj milý čížku, toho nech; nač takých hloupých tatrmanů? to neučiní řádný Čech;

kdo v žalář spěchá v zpupném pychu, jen trochu semence by lap’, ten, čížku, pravím bez ostychu, ať pěvcem, mizerný je chlap!

Nuž to si pamatuj, můj milý, a činů otrockých se chraň, spíš na svobodě v slunné chvíli své písně v drobné skvosty hraň;

ni zlaté klece nechtěj rodu za nejprostější lesa sněť; nic není v světě nad svobodu, nic nad volnost! A nyní leť!