Což nezavítá naděje nám štěstí,
což máme trpkým žitím věčně mřít,
a v naše čela vlastní bíti pěstí,
a cizou zhoubu nikdy nepotřít? –
Hle, černá jedle sama s hlavy střásá
záhubnou smrti hrozící jí led,
a větve k nebi pozvednuvši jásá,
a v nové roucho obléká se hned.
Proč člověk ne, an těžké jařmo snáší?
Proč vždy a vždy se klade k hrobu níž? –
Hoj činem v před, čin závistníky straší;
jest těžko mřít, leč umírat je tíž.