Tam se Hronec kmitá v šeru,
slovenský to junák věru,
šumný, dříčný, plný zdraví –
od paty, až kde se hlaví.
V rokytné se šatí mlází,
stříbrem na vše strany hází
jak gajdošům zeman, spoře,
jako javor listím v hoře.
Není stříbro, čím on mrhá,
tisíce to slzí vrhá:
že ne bídám našim konec,
proto pláče šumný Hronec.
Tisíc let mít slzy v tváři!
tisíc let, to pěkné stáří!
Z těch na tisíc nových máme,
ruceli si nepodáme. –