Choroba.

Není tak, ba není, jako dříve bylo! trápení do srdce baltičku vrazilo, a třeba že byla z trojprůbného zlata, již nemůže dále hlávka an i pata.

Kdože baltu svrtnul v srdénko šohaji? Jaj, láska, když v noci bloudila po kraji; a vjela baltička tak hlubko do rány, že ční jen pořízek plně cifrovaný.

Zle je, zle se vede od rány v srdénku, zranila tam balta sivou holuběnku; nemůže se vznésti k té nebeské báni, tiché je a smutné to její vrkání.

Nemůž z prsou vzletěť holuběnka sivá, jen při fujaření křídloma zachvívá, maličká jen láme kol kolem kolesa, sotva že se zchytne, rázem dolů klesá.

Ach, je zobločeno radostí mých nebe, ostrozobý jestřáb v hlavěnce mi třebe, a vlčice řádí v srdci rudooká, že ve vlastní krvi naděj mi zamoká.

Márčo, Maruško má, Marušenko drahá, vytrhni batličku, která v ňádra sahá, přilož mi na ránu lék svých rukou bělý: vím, že dobře bude a že mi zcelí.

Nechej jenom chvilku tu hlavěnku moji spočíť na labutím ňadérek povoji, anebo mi ustel pro chorlavou dušku z vlásků zlatoplavých hebounkou podušku.

Pojdže drahá, počuj: ztracené radosti nesou z rozmariny pěkné letorosti, dají mně i tobě snítku do vrstoku. Hojže, přiviň, se mi tu k levému boku!

Uzdravím se věru, radosti se vrátí, než se den pochmurný do zlata ošatí, uzdravím se opět, štěstí ke mně skočí, jen nech patřiť v nebe obločkem svých očí!