Měla česká sláva ondy křídla zlatá,
na východ i západ hrdě rozepjatá;
boží slunce na nich večer v moře kleslo,
z rána v nové kráse do výše se vzneslo.
Tu kdys česká sláva na polet se dala,
nad mateří Prahou v blahu odpočala,
však tu v černé sítě kati slávu jali –
toporem jí zlatá křídla usekali.
Od té doby sláva, kryta mračen nocí,
s křídlem skomoleným nemůže se vzmoci;
ňadro hněv jí svírá, srdce, bolesť děsná,
zazpívá-li, pěje jako dítě ze sna.
Hlasitěj-li píseň náhodou se vzbudí,
hned jí černá závisť protkne srdce v hrudí,
z její bílé řízy svůdný šat si robí,
její zlatým peřím dračí peruť zdobí.
Bože, zhoj tu slávu lstí a hněvu prostou,
ať jí zlatá křídla k prvé síle vzrostou,
by se v blankyt vznesla peruť nyní kusá
před zlobou, jež tuří nohou hruď jí dusá.