V noci kolem hrádku, když se v půlnoc kloní,
jezdí bílý jezdec bílém na komoni.
Pod kněžnina okna tajemně se plíží,
divně komoň řehce pod jezdcovou tíží.
Kněžna z lože vstává, k oknu ji to pudí,
ruje zlaté vlasy, tiskne ruce k hrudi.
A když z okna hledí, staví komoň v kroku,
jezdec rudou ránu ukazuje v boku.
Velká rána rudá od hrotu až k jilci
dýky, kterou paní dala ondy milci.
Kněžna u výkřiku v komnatě se kácí,
jezdec bledne, mizí – mladý den se vrací.
Chora, kněžna, chora, není paní líku,
dnem i nocí čistí zkrvácenou dýku. –