Chlebař.

Na cestě do Kanaán, v poušti Sinu lid israelský roztáh' plátna stanů, a vzdorný Sared used' v palmy stínu a mračil se a reptal proti Pánu:

„Dost strádal jsem a bratry viděl strádat; teď, Jahve, mluv, co s námi dále míníš? Tvým synem jsem a právem zvěst mi žádat, proč ustavičně bezpráví nám činíš?

Proč do kola nás vodí v lestném svodu jak vola při žernovu sloup tvůj žhavý? V děs pouště jdem vždy dál, ne na svobodu, což křik a kletby zoufalých tě baví?

Proč z Mizraimských jsi vylákal nás domů v tu širou poušť, v to žhavé písku moře? Mluv, babsky kryjící se vládce hromů, mluv! proč že stále množíš naše hoře?

Či před lítou nás mužně chráníš zvěří, jíž dětí naše v dravé dáváš tlamy? Já nevěřím, ať kdo chce v tebe věří, mne plané sliby tvé juž neomámí.

Nač vše to matení, nač vše ty klamy, nač s Mojžíšem ten tajný hovor asi? Dál byli bychom věru dávno sami... Ej, lepší v Egyptě jsme měli časy!

Tam vodili nás k práci v ranní době, ty honíš nás i v noci cestou bludnou; ba, přes příliš jsi důvěřoval sobě, a naše svaly schnou a oči rudnou!

Dnes v celé velikosti chápu Kaina a jsem mu blízek myslí pohněvanou; nač hlad, nač mor, nač vše ta trýzeň bajná? máš radost z nich, a proto neustanou!

Z tvých planých slibů není splněn žádný, lež byla vše, co Mojžíš slíbil lidu; syt v otroctví byl každý, zde je hladný, tam v noci měl, zde nikdy nemá klidu,

Tam pouze ruce zmozoleny byly, zde z nohou opálených krev nám tryská; tam z Nilu lahodnou jsme vodu pili, zde stojatou a hořkou z třasoviska.

Tam bylo vše, co k žití zapotřebí, a povždy masa v soli uschovaná, a hojnost ryb a melouny a chleby, zde mana jen a mana zas a mana.

A stále jenom mana, mana stále! Nač pískem věčně řežavým se brodit? Mám dosti už, ni o krok nejdu dále, vímť, chceš nás umořit, ne vysvobodit!

Spíš Amalech snad, k Rafidim jenž kvapí, nás přepadne a choré zrubá hlavy; vždyť tupí hlupci, s ozdobnou jen kapí jsou Káleb s Josuem, již vodí davy.

Zde hynu jen; duch strádá, srdce hoří, půl v těla útrapách, půl v hněvu tonu; nuž, chce-li kdo, dál tupě ať se moří, já navrátím se v službu Faraonů.

Když suchou nohou juž jsme přešli vody, tož srdnatě je přeplujem tím spíše; kdo chceš, měj dále na maně své hody, kdo se mnou, spěš do Nilu plzné říše!“ –

A prchli mnozí z reptajících židů, by žernov robství znova na se vzali, i strnul Farao a pravil k lidu: „Hle, samovolně otroky se stali!“

Co takým odměnou vděk dáti káže, jimž nad vlast chléb, byť mřeli s jařmem v týlu? Všem lýkem nohy spoutejte i paže a v Nil je hoďte v pokrm krokodilů!“