Nechoď, chlapče, v hory
pánům na úkory,
šetři za kloboučkem
pérečko s fábory.
Nekal si šiřici,
z kmentu košilici
ni po stranách obou
růžice na líci.
Ti tam z komitátu
chytnou tě v záchvatu
a dají hlavěnku
urubnouti katu.
„Aj, co věru katu! –
mám já ještě patu;
pírtěmi a braly
pěšinky jim zmatu.“
Však mají náboje:
ty u prostřed chvoje,
prostřelí ti, hochu,
srdélenko tvoje.
„Ó ne, v době příští
hlavu jim roztříští
ukutá valaška
na mém topořišti!“
Ó nechoď mi z chatky,
jsi v hlavěnce vrátký,
sice tě přinesou
neživého zpátky!
„Jaj, co neživého?! –
už je konec všeho –
a já zrubám ještě
pána viděckého.
Zbil on mi tatíčka
do starého líčka,
že se umořila
sivúčká hlavička.
A tož já ho zbiju,
dokud ještě žiju:
„Pan viděcký pes je,“
do čela mu vryju.
Pak ať si tu hlavu
vezmou k svému právu,
lehko odbydu si
svoji boží správu.“
Ó nechoď mi přeci,
vím, krev bude téci,
zde v chatě jsi ukryt
jako ptáčík v kleci.
Pak se vše zjinačí,
ach, mně bude k pláči;
ta tvoje košilka
s líčkem se opáčí.
V bledosť líčko schudne,
košulenka zrudne,
a zornice moje
plakať nezabudne.
„Ej, už nelze věru!
ulítnu ti v šeru,
ale chcešli duško,
k sobě tě zaberu.“--
Nečekal odvetu –
chyt ji, odnes v letu,
a dvě horská kvítka
uvadnula světu. –