Kraj horský z dálky v ústrety mi zíral
a vábil k srdci mě; já uposlech',
vždyť zelenou mi náruč otevíral
a vánkem celotným mi ve tvář dech'.
A mimo starou myslivnu mne vedl,
štěp střechu kryl, a z domu nes' se ven
smích veselý, leč já se neohledl
a dál jsem kráčel zabrán v mládí sen...
Touž cestou večer umdlen jsem se vracel;
vše skropil déšť; keř, strom i kámen zvlh',
štěp u myslivny s listů kapky ztrácel,
a sad i dům byl ovit rouškou mlh.
A z oken otevřených znělo štkání,
jež občas vytím tlumil starý chrt. –
Já zachvěl se a viděl v zadumání,
jak z domu siná vycházela smrt.
Jen krátký den a všecko jiné kolem!
Jak zběsile se život mimo hnal!
Kde z jitra zvonky smíchu zněly polem,
lkal za soumraku usedavý žal. –