Zář zlatou slunce s nebes spouští,
ptáč v kyprém vylíhla se houští
a letí ven;
pryč, strasti, raděj ku širáku
dám kytku divokého máku
a k srdci vonný rmen.
Slyš, jak to zpívá, jak to zvoní?
den mladý průsekem se honí,
juž křídla zdvih’;
květ ovíjí se kolem snětí
a po mladém se vlní setí
hrdliččin zvučný smích.
Hle, horské údolí! Je právě
den v líčka líbá usmívavě,
jeť štěstí pln;
ó Šumavo, ty krásko drahá,
tvá páž pro perly citu sáhá
do srdce mého vln.
Nuž ber, co v peřejích těch zbylo,
má sličná temnovlasá vílo,
čiň na prospěch;
tys moje milenka, vlasť máti,
vám oběma chci z duše dáti
svou píseň i svůj vzdech.